Při řezu révy vinné je nutno vypěstovat si určité návyky a pak je řez jednoduchou záležitostí. Kromě důkladné a čisté manuální práce je zapotřebí, aby pracovník, který řez dělá, sí dovedl představit růst keře v následujícím roce, tedy měl pián a záměr, co bude s keřem nutné udělat v následujících letech, a k tomuto cíli se jednoznačně a postupně přibližoval.
Pro řez je třeba mít účelné a ostré nůžky, které se musí udržovat mazáním a ostřením, popřípadě seřizováním těsnosti přilehnutí čepelí. Při řezu přikládáme ostrou řezající čepel tak, aby přiléhala ke stařině. Réví řežeme asi 1,5 cm nad posledním očkem, které má být ponecháno na čípku nebo tažni, a řez vedeme tak, aby byl směrem od očka mírně šikmý. Pokud musíme odstraňovat réví z dvouletého dřeva nebo ze stařiny, která na keři zůstává, snažíme se, abychom dělali co nejmenší rány. To znamená, že na stařině ponecháme větevní kroužky odřezávaného réví, protože jsou na průřezu širší, než je průřez révím nad větevním kroužkem. Při řezu vždy odstraňujeme ze všech částí, které na keři zůstávají, starší zaschlé čípky nebo výrůstky, které nebyly dříve odstraněny. U paty keřů ponecháváme zásobní mrazové jednooké Čípky, sedící přímo na stařině, jenom asi do pátého roku věku keře. Pak je zcela odstraňujeme, protože zásoba spících oček je na této části kmene dostatečná a i kdyby kmen zmrzl nebo byl poškozen a museli jsme vytvářet nový kmen, vyraší ze stařiny na patě kmene dostatek náhradních letorostů, z nichž budeme moci vypěstovat nový kmen.

Zásobní dvouoké čípky, ponechávané jako zásobní dřevo pro nové tažně, které z letorostů na nich rostoucích uděláme v příštím roce, řežeme zásadně jen dvouoké. Na nich počítáme očka tak, že první očko je to, které je na větevním kroužku vyvinuté. Toto očko vsak nebereme v úvahu, počítáme-li očka na plodných čípcích nebo tažních. Tam považujeme za první očko teprve to, které je fádně vyvinuté a umístěné na prvním internodiu. Úhlové očko na větevním kroužku nebývá plodné. Avšak pro zásobní čípky je důležité, aby se jimi stařina prodlužovala co nejpomaleji, proto se snažíme, aby byly co nejkratší. Nikdy neponecháváme více zásobních čípků než jeden ke každému tažni. Jak jsme se již zmínili, je možné na starších keřích a při troše nacvičené zručnosti řezat tažně i bez zásobních čípků. Báze tažně má být na keři umístěna tak, aby se tažen ohýbal přes řeznou ránu na vrcholu čípku nebo na zbytku dvouletého dřeva po předchozím tažni, jestliže nepoužíváme zásobní čípky. Ohýbáme-li ho od této řezné rány, pak se může při ohýbání vylomit.

Při řezu starších keřů musíme dbát na to, abychom vrchol keře neustále zmlazovali a snižovali. Vrchol keřů nebo postranních ramínek kordonů má vždy tendenci se prodlužovat. Jakmile na stařině vyraší ve vhodném místě pod vrcholem dostatečně bujný letorost, při podlomu ho ponecháme a v příštím roce zjara z něho nařežeme dvouoký zásobní čípek. Vysoukaný zásobní čípek na vrcholu pak již nenařezáváme a ponecháváme tam jen tažen. V následujícím roce odstraníme celý vysoukaný vrchol kmene nebo postranního ramena kordonu až k novému zásobnímu čípku, na němž mezitím narostly dva výhony, takže můžeme začít znova řezat nový tažen a nový zásobní Čípek v nižším postavení a na omlazeném vrcholu kmene. Zmladit je možné i naráz bez zásobního čípku tak, že ze stařiny rostoucí výhon použijeme hned na tvorbu nového tažně bez zásobního čípku.

O letorostech rostoucích ze stařiny se říká, že nedávají v příštím roce plodné dřevo. Jejich nejspodnější očka sice nebývají plodná, ale vyšší očka již plodná jsou, takže takové výhony můžeme pro řez dlouhých tažňů využívat. Pokud jsou kmeny zdravé, neporušené mrazem nebo obděláváním půdy a pokud se na jejich vrcholech projevuje dostatečně bujný růst, tak je neustále ponecháváme. Výměna kmenů je nutná jen při jejich poškození, které je vidět povrchově nebo po odhrnutí staré borky, kterou však zbytečně nesundáváme (ochrana proti mrazům). Někdy není na povrchu kmenů vidět žádné zranění a přesto některé keře rostou nápadně slaběji něž sousední. Bývá to způsobeno odumíráním pletiv kmene, které nastává při nadměrném a nevhodném rozmístění řezných ran na kmeni nebo na ramenu kordonů. Směrem od řezných ran ke kořenovému systému se většinou táhnou tlustší vrstvy nekrotizovaných vodivých pletiv, které nedovolují živinám průchod. Nejčastěji se to stává na nezmlazovaných vrcholech kmenů, na nichž postupně na sebe nasedají pruhy různě starých částí kmene a přechody mezi nimi jsou posety řeznými ranami. Pod vrchním dvouletým dřevem je tříleté, pod ním čtyřleté, pak pětileté, šestileté a potom teprve stařina. Někdy stačí vyměnit vrchol kmene zmlazením, jindy se musí vyměnit celý kmen, je-li nekróza již rozšířena i do nižších partií kmene.
Keře, které potřebují vyměnit kmen, to většinou signalizují samy tím, že na
patě kmenů začne rašit množství letorostů. Ponecháme 1 – 2 nejvhodněji
umístěné a středně silně rostoucí letorosty, vyvážeme je přes vegetaci ke starému kmeni a odstraníme z nich fazochy. V následujícím roce zjara pak pilkou
odřízneme starý kmen šikmo dolů pod bázi réví, které bude tvořit nový kmen, a z réví uděláme kmen i s tažněm. Při podlomu pak letorosty na novém kmeni vylámeme a ponecháme je jen na tažňové části. V příštích letech pokračujeme v řezu náležitého tvaru.
Období řezu není přesně stanoveno. V současné době se ve velkovýrobě musí řez dělat již po opadu listů, aby se práce zvládla. Za nejvhodnější se pokládá řez v rozmezí od poloviny února do poloviny března.

Zdroj: Rukověť vinaře (V. Kraus, V. Hubáček, P. Ackermann), Nakladatelství Brázda, s.r.o.