Činnost cévních svazků, které byly přes zimu naplněny vzduchem, se obnoví až na jaře. Nezbytné množství vody se v zimním období předává v nadzemní části od buňky k buňce. Tento pomalý postup vody není schopen zabránit vysychání nadzemní Části v suchých a větrných zimách, a proto může dojít k nadměrnému vyschnutí kmenů či ramen keřů a k jejich prasknutí. Zvláště tehdy, když byly v zimním období zmlazovacím řezem naneseny na stařinu velké řezné rány. Teprve po oteplení půdy na 5 – 6°C dochází k prvním biochemickým změnám v kořenech révy, načež následuje růst kořenového vlášení, což se při oteplení půdy na 8 – 10°C v okolí hlavní části kořenového systému projeví navenek tím, Že z řezných ran na dřevě začne vytékat míza. Tomuto projevu říkáme slzení révy.
Slzení se projeví na čerstvých řezných ranách. Na starých řezných ranách se jíž neprojevuje, protože nemají cévní spojení s fungujícím cévním systémem, Nejvíce mízy vytéká z ran blízkých ke kořenům a tam, kde je přímé spojení s hlavními tahy cévních svazků. Na řezných ranách se míza postupně koncentruje a působením baktérií a hub vzniká sliz, který cévní svazky ucpe a výtok přestane. Někdy se stává, že silným výtokem mízy jsou vymáčena očka krátkých čípků tak silně, že nevyraší. Za dobu slzení může z jednoho keře vytéci 0,1 – 5 l mízy. Její složení není stálé. Na počátku slzení má jen malý obsah sušiny (0,07 %), takže převážně jde jen o vodu přijatou kořeny. Později se sušina zvyšuje (max. 0,4 %). Sušinu tvoří asi ze tří čtvrtin organické látky a z jedné čtvrtiny minerální látky, z nichž převažuje vápník a draslík. Kromě toho obsahuje míza také růstové látky – fytohormony. Jejich poměr je závislý na podnoži, na níž je odrůda naštěpována. Rozdíly ve fytohormonální skladbě způsobované různými podnožemi mají hluboký vliv na procesy látkové výměny, které ovlivňují růst i plodnost naštěpovaných odrůd a promítají se až do jakosti plodů i vyrobeného vína.
Další jarní oteplování vyvolává rašení oček, která byla během fenofáze slzení důkladně prosycena mízou. Termín rašení závisí na průměrné denní teplotě vzduchu a na reakci jednotlivých odrůd révy na tuto teplotu. Každá odrůda má vlastní tepelný práh, tj. průměrnou denní teplotu vzduchu, při níž vyraší. Závisí to také na postupu oteplování zjara. Pro evropskou révu vinnou byla mezinárodně přijata jako vegetační nula průměrná denní teplota 10°C. Jen při podrobných studiích se užívá pro každou odrůdu vlastní tepelný práh, který se mění podle jednotlivých stanovišť v závislosti na chodu tamního klimatu.
Množství zjara vyrašených oček se řídí jednak vlivy prostředí (zásoba přijatelné vody a živin, zimní poškození mrazem), jednak množstvím všech oček
ponechaných po řezu na keři révy. Na neřezaných keřích vyraší z celkového počtu oček jen asi 20 – 50 %. Pěstují-li se keře révy ve vinici v omezeném tvaru, pak donutíme k vyrašení většinu oček na réví odřezáním větší části odplozených větví. Jestliže jsme na slabě rostoucím keři ponechali mnoho oček, pak také všechna nevyraší. Naopak, bylo-li na silně rostoucím keři ponecháno málo oček, vyraší nejen očka na réví, ale i mnoho oček spících umístěných na stařině. Vznikne tak mnoho neplodných letorostů, kterými by se keř zbytečně zahušťoval, kdybychom je při podlomu neodstranili. Réva má tedy určitou samoregulační schopnost, pokud se týká vyrašení oček, případně následující bujností růstu.
Očko révy je složeno z několika pupenů. Jsou to obvykle jeden pupen hlavní a dva vedlejší. Zjara většinou raší jen hlavní pupeny. Dojde-li k jejich poškození mrazem, vyraší pupeny vedlejší, které jsou plodné jen u některých odrůd. Aíe i na keřích, na nichž bylo ponecháno příliš málo oček při řezu, vyraší nejen hlavní, ale i vedlejší pupeny. Tím by se keře nadměrně zahustily, a proto se letorosty z vedlejších pupenů při podlomu odstraňují. Rašení se uspíší, je-li v půdě dostatek vody a dusíku, které rašení podporují podobně jako zvýšení teploty.
Rašeni je autonomní projev a dochází k němu jen na těch částech keře, které jsou v dosahu působení potřebné teploty. Vysadíme-li keř révy mimo skleník a zavedeme jednu jeho větev do skleníku, pak raší tato část keře v teplém vzduchu skleníku podstatně dříve a dojde k urychlení i ostatních fenofází. Teplota má značný vliv na životní děje révy.
Vlastnímu vyrašení oček, které se navenek projeví prasknutím obalů očka a nárůstem ietorostů, předchází růst zkrácené osy uvnitř očka. Při tomto růstu uvnitř očka se vytvářejí na vrcholku zkráceného zárodku budoucího letorostů další základy článků a budoucích listů. Tím se zkrácená osa prodlužuje a zároveň s ní se prodlužuje i třapina budoucího květenství a přibývá na ní zárodků kvítků. Tedy již před vyrašením očka v něm probíhá prodlužovací růst hlavní osy i os květenství za současné dodatečné diferenciace kvítků na osách květenství. Je v zájmu pěstitele révy, aby tento důležitý pochod dodatečné diferenciace podporoval, a tím získal hrozny s velkým počtem bobulí a tedy i s velkou průměrnou hmotností jednoho hroznu. Dodatečná diferenciace probíhá příznivě při dostatku vody a živin, hlavně dusíku v půdě. Záleží však na zatížení keřů plodnými očky. Na keřích přetížených, kde bylo po řezu ponecháno příliš mnoho oček, je konkurence mezi založenými květenstvími příliš velká a květní laty pak zůstávají malé.

Zdroj: Rukověť vinaře (V. Kraus, V. Hubáček, P. Ackermann), Nakladatelství Brázda, s.r.o.