ská (Proles pontica Negr.), která se dělí na dvě podskupiny (Subproles).
Podskupina balkánská zahrnuje odrůdy vzniklé na Balkánském poloostrově. Ty se vyznačují vysokou plodností, mají většinou velké hrozny a středně velké bobule. Mohou sloužit jako stolní odrůdy k přímému konzumu hroznů nebo i jako moštové odrůdy k výrobě bílých i červených vín. Většinou jsou bujného růstu a mají střední vzdornost proti zmrzání. Jejich hrozny vyzrávají středně pozdě až pozdě. Podskupina gruzínská zahrnuje odrůdy vzniklé v hlubokých údolích Kavkazu, které jsou většinou moštového typu. Mají sice větší hrozen, ale menší bobule, tenčí réví, které je poměrně vzdorné proti zimním mrazům. Potřebují značnou tepelnou intenzitu, aby jejich hrozny vyzrály. Většina z nich má vysoký obsah kyselin v moštu, zvláště kyseliny vinné. Bývá u nich i vyšší obsah tříslovin a případně i dobrá schopnost hromadění cukru v bobulích.
Kolonizační činností Řeků a později i Římanů se dostávaly odrůdy těchto dvou nejstarších podskupin podél břehů Středozemního moře dále na západ a nakonec byly římskými legiemi zaneseny i do severnějších oblastí Evropy. Tam se tyto odrůdy setkávaly s lesní révou volně rostoucí v přírodě, a to hlavně v povodí velkých evropských řek – Rýna, Dunaje, Rhony, Loiry, Garonny, Adiže – kde byly i vhodné podmínky pro rozvíjení vinařství. Postupně docházelo k samovolnému křížení mezi révou lesní a Římany introdukovanými odrůdami. Vznikaly semenáče, které byly kříženci mezi odrůdami černomořskými a lesní révou. Ty byly lépe přizpůsobeny přírodním podmínkám severozápadní a střední Evropy. Člověk mezi nimi vybíral a zaváděl do kultury takové, které jevily lepší adaptabilitu k novému prostředí vznikajících vinařských oblastí a hlavně ty, které dávaly jakostní víno. Lidé v těchto oblastech Evropy nehledali u révy vinné ovoce na přímý konzum, ale hlavně surovinu pro výrobu vína. Tak vznikaly postupně nové odrůdy moštového typu, které shrnujeme do skupiny západoevropských odrůd (Proles occidentalis Negr.). Do této skupiny patří většina odrůd u nás pěstovaných jako jsou: Ryzlink rýnský, Burgundské, Sauvignon, Tramín, Cabernet, Merlot aj. Většinou vynikají menším hroznem s menšími bobulemi, slabším růstem a mají tenčí réví, které dobře vyzrává. Jsou značně odolné proti zimním mrazům a většina z nich dává jakostní vína s vysokým obsahem kořenitých a vonných látek.
Našim oblastem nejvzdálenější jsou vinařské oblasti Malé a Střední Asie, které mají odrůdy evropské révy se zcela zvláštními vlastnostmi. Je to skupina orientálních odrůd (Proles orientalis Negr.), která má dvě podskupiny. Starší z nich zahrnuje moštové odrůdy a nazýváme ji podskupinou kaspickou (Subproles caspica Negr.). Zařazují se do ní odrůdy vzniklé kolem Kaspického moře, které mají hladké listy bez obrvení, velké hrozny, bujný růst a vysoké nároky na teplo. V příznivých podmínkách dávají velmi vysoké výnosy. Když se do Střední Asie rozšířil islám, který zakazuje pití alkoholických nápojů, musely být vinice vysázené těmito odrůdami vyklučeny a nahrazeny odrůdami vysloveně stolního typu s velkými hrozny a s velkou bobulí, která má tuhou dužninu a obsahuje málo moštu, a proto se pro výrobu vína nehodí. Tyto stolní odrůdy řadíme do maloasijské podskupiny (Subproles antasiatica Negr.). Mají velmi bujný růst, vysoké nároky na intenzitu světla a tepla a vyžadují
závlahu. Většina z nich se do našich podmínek nehodí. Mezi orientálními odrůdami jsou vsak i takové, které se dají pěstovat ve všech vinařských oblastech světa, jako je např. velmi plastická odrůda Chrupka. Je to jedna z nejstarších odrůd světa. Tvrdí se o ní, Že ji pěstovali již staří Egypťané.
Předpokládá se, že evropská réva, podobně jako ostatní révovité rostliny, byla původně keřovitou rostlinou. Vyrůstala nejčastěji na slunných místech lesostepi. Její význačnou vlastností byla světlomilnost, která se stala hlavním impulsem jejího dalšího vývoje. Když les postupně pohlcoval slunná místa lesostepi, byl by keřovitou révu zadusil. Nebyla přizpůsobena k vytváření tlustého a vysokého samonosného kmene, který by nesl její korunu v úrovni listových korun ostatních stromů lesa. Ve stinném prostředí lesa zápasily keře révy s nedostatkem světla. Snažily se prodlužovat své letorosty. Proto se u nich postupně změnilo původní monopodiální větvení letorostů na větvení kombinované – monopodiálně sympodiální. Při původním monopodiálním větvení byly hlavní i postranní osy rostliny zakončeny květenstvími. To neumožňovalo nepřetržitý růst během vegetace. Kombinované větvení umožnilo vznik květenství po straně hlavní osy, která se mohla nerušené prodlužovat. Sympodiální článek osy roste tak, že se jeho vrchol odkloní do strany a v úžlabí vrcholového meristému vznikne článek další. Původní vrchol, který se odklonil do strany, vytvoří buď květenství, nebo úponku k zachycení letorostů na opeře. Proto vidíme na jednoletém vyzrálém dřevě evropské révy, kterému říkáme réví, rozdílně formované články (internodia). Vždy je jeden článek bez úponky, což je původní monopodiální větvení, a pak jsou dva články s úponkou nebo květenstvím, což je později vyvinuté větvení sympodiální.
Jeden článek bez úponky a dva s úponkou tvoří trojčlen. Trojčleny jsou morfologickou jednotkou větvení, která má svůj růstový rytmus. Článek bez úponky je nejkratší, pak následuje středně dlouhé sympodium a nakonec nejdelší článek, což je druhé sympodium. Tento rytmus se opakuje po celé délce réví.
Jakmile se změnil způsob větvení, byl letorostům umožněn nepřetržitý růst během vegetace a z keře révy se stala liána (popínavá rostlina). Rychlé prodlužování svisle postavených os umožnilo révě vyšplhat po okolních stromech až do nejvyšších vrcholků jejich korun a tam vystavit své listy plnému světelnému požitku. Rychlý růst letorostů révy je nutný k tomu, aby nebyla réva potlačena mohutnějšími dřevinami okolního lesa. Spolu s přeměnou na liánu se v révě vyvinula a silně zakotvila její další důležitá vlastnost – polarita neboli apikální dominance. Projevuje se růstovou převahou letorostů vyrůstajících z oček postavených biízko vrcholové části. Současně se projevuje zábranou rašení oček na bázi dlouhých, svisle postavených výhonů. Z bazálních oček mohou narůst letorosty, ale zůstávají krátké a v následujících letech brzy odumírají, a tím se větve révy rychle vyholují.
Jako důsledek liánovitého vývoje vznikl u vinné révy velký kořenový systém, který vlivem polarity prorůstá hluboko do spodních horizontů a obepíná velký půdní prostor. Kořeny révy neslouží jen k příjmu a vedení vody a minerálních látek, ale jsou důležitým orgánem k ukládání zásob. Slabá nadzemní
konstrukce liány se může snadno zničit. Potom plní kořenový systém funkci pohotovostní zásoby živin pro rychlou regeneraci nadzemní části. Kořeny mají velkou životnost a vydrží bez nadzemní části v nepoškozeném stavu až 5 let. Protože vinná réva nevytváří adventivní očka tam, kde nevzniklo během růstu letorostu kolénko s očkem, nemůže z kořenového systému vyrůst nová rostlina, pokud se na něm nezachovala část nadzemní lodyhy se spícími očky.
Kromě kořenového systému je část zásobních látek uložena též v réví, hlavně v kolénkách (nodech), a to v jejich přepážce (diafragmě), která v tomto místě předěluje dřeňový válec a zpevňuje stavbu réví. Zásobní živiny v kolénkách slouží k rychlému vyrašení oček a k počátečnímu růstu letorostu. Révovité rostliny jsou teplomilné. Vyznačují se vysokým tepelným prahem, což značí, že začínají rašit až při poměrně vysoké průměrné denní teplotě. U evropské vinné révy je k tomu zapotřebí průměrná denní teplota 10 °C. Tu označujeme jako aktivní teplotu nebo též vegetační nulu pro Vitis vinifera. Původním stanovištěm evropské révy jsou luzní lesy v povodí velkých rek. Listnaté stromy lužních lesů mají podstatně nižší vegetační nulu nežli teplomilná réva, a proto se dříve olistí. Aby se větve liány nedostaly do trvalého zastínění, vyvíjejí se letorosty po vyrašení oček s překotnou rychlostí. Snaží se nejprve rozložit po obvodu koruny listnáče. K tomu je zapotřebí značné zásoby živin z minulého vegetačního období, která je uložena v kořenech a poblíž rašících oček. Současně je nutný dostatek vody v půdě, na níž je réva zjara náročná.
Liánovitý růst umožnil révě rozvíjet letorosty při plném světelném požitku na korunách okolních lesních stromů. Tím se vytvořila mohutná koruna na vrcholovém konci a mohutný kořenový systém na konci bazálním. Takový vývoj silně kontrastuje s velmi úspornou stavbou kmene a větví, které zprostředkovávají spojení mezi oběma póly, často velmi vzdálenými. Zatímco většina dřevin spotřebuje velká množství živin ke stavbě pevného kmene a větvi, přizpůsobila se réva tomu, aby mohla vytvořit svou korunu při minimální potřebě živin na stavbu těla. Snížení hmotnosti nadzemních částí je nutné proto, aby se liána udržela na vrcholcích poměrně tenkých větví stromů, kde jsou její listy nejlépe osvětlovány. Kromě nízké měrné hmotnosti nadzemních orgánů révy k tomu přispívá i pevný záchytný systém úponek.
Nízkou měrnou hmotnost nadzemních orgánů révy umožňuje anatomická stavba tkání. Vnitřní část letorostu zaujímá dřeň, jejíž buňky záhy korkovatějí a naplňují se vzduchem. Jakmile se réva pevně uchytí svými úponkami na opeře, odlučuje se na stárnoucím kmeni a větvích borka. Borka, která obsahuje mechanické tkáně, vysychá a opadává. Tkáně jednotlivých orgánů jsou stavěny z poměrně velkých buněk a mají četné a velké mezibuněčné prostory. Dosahuje se tak rychlé výměny plynů a nízké hmotnosti. Dřevní část obsahuje cévní svazky velkého průměru, uzpůsobené k rychlému proudění vody a živin v tenkých kmenech a větvích. V zimním období jsou cévní svazky naplněny vzduchem, a tím je dosaženo odlehčení celé kostry větvoví. Všechny silně rozvětvené a pro další vývin révy nepotřebné části koruny odumírají, vysychají a jejich tkáně se naplňují vzduchem, aby byly co nejlehčí.
Pro révu vinnou je charakteristický intenzivní průběh životních dějů.
Její listy mají poměrně velkou listovou čepel, která bývá bohatě členěna, aby bylo dosaženo optimálního postavení vzhledem k dopadu slunečních paprsků. Čepel má intenzivně členěnou nervaturu, což umožňuje rychlý přívod vody a odvod asímilátů. Její pletiva obsahují též značné množství chlorofylu. Mohutná asimilační činnost je zdrojem plastických látek využívaných pro energický růst letorostu, rychlý vývoj plodů a jejich bohaté zásobení cukry. Tím jsou plody lákavé pro ptactvo, které roznáší semena do dalekého okolí.
Mohutná asimilační činnost souvisí též se značnou energií dýchání. Dýchací kvocient révy vinné je nízký a tvoří se velké množství organických kyselin (kolem 3,5 %). Převládá kyselina jabiečná hlavně v chladnějších podmínkách růstu a při nižší intenzitě světla v listové koruně, což se projevuje negativně na jakost plodů i v kultuře pěstované révy, když jsou keře zastíněné nebo zahuštěné. Pro intenzivní průběh životních dějů je nutný rychlý a vydatný vodní provoz uvnitř poměrně slabých a dlouhých kmenů a větví. Aby mohla být voda dopravena ve velkých množstvích úzkým průřezem kmene liány do velkých výšek, vyvíjí se v kořenovém systému vysoký kořenový vztiak. Současně má buněčná šťáva vysoký osmotický tlak a energická transpirace listové plochy vytváří mohutný transpirační proud.
Přeměna révy vinné na liánu byla umožněna hlavně díky jejím progresivním biologickým vlastnostem a značné přizpůsobivosti k podmínkám okolního prostředí.
Způsob růstu révy vinné v přírodních podmínkách odpovídá možnostem a potřebě odlehčování rostlinného těla. Souvisí též s potřebou intenzivního osvětlení, které je pro vývin íéto rostliny základním klimatickým faktorem. Dokud se mladé rostliny révy, vzniklé ze semen, nacházejí ve stinném prostředí lesa, podporuje nízká světelná intenzita jejich prodlužovací růst. Letorosty hledají vhodnou operu, aby se po ní dostaly co nejblíže ke světelnému zdroji. V lesním stínu a při svislém postavení letorostu se v jejich očkách nezakládají květenství.
Teprve když réva doroste do vrcholků stromů a rozestře svoje větve po povrchu koruny stromu, vyvolá nové prostředí změny ve stavbě a funkci orgánů. Zvýšený světelný požitek vyvolá změnu struktury listů. Vznikají listy tlustší, s vyšší fotosyntetickou aktivitou a zvětší se množství ukládaných zásobních látek. To podporuje zakládání květenství v osluněných očkách. Nástup piodnosti je současně podporován změnou polohy letorostů, které již nesměřují vzhůru, ale rozprostírají se po koruně stromu vodorovně nebo z ní visí dolů. Vodorovně rozložené větve začnou plodit a současně se začnou často rozvětvovat. Množství plodů se semeny (potomstvo) a množství jednoletých výhonů si začíná konkurovat ve výživě. Jednoleté plodonosné letorosty narůstají kratší a s krátkými články na tenkých osách letorostů. Čím je rozvětvování s přibývajícím věkem liány větší, tím kratší zůstávají letorosty. Takové krátké letorosty nevyzrávají pro nedostatek stavebních látek a jsou po odplození odsouzeny v zimním období k zániku působením mrazu, případně působením sucha. Vznikají tak přehuštěná a postupně odumírající patra, která úplně vyschnou a posléze se od liány oddělí odlomením při silnějších větrech.
Vinná réva reguluje každoročně při jarním rašení počet rašících oček v závislosti na podmínkách vlhkosti a výživy. Na volně rostoucí rostlině révy nikdy nevyraší všechna očka, která se v předchozím roce vytvořila. Jedna třetina až jedna polovina oček zůstává na rostlině v klidu. Jsou to tzv. spící očka. Z této zásoby spících oček, která jsou na stařině, se pak nahrazují novými, dlouhými výhony silně rozvětvená a odumírající patra. Z některého ze spících oček, které je blíže vodivým drahám, vyrůstá dlouhý a bujný letorost, který zaujme výhodné postavení na dobře osvětleném místě a z něho se pak založí nové růstové patro.
Hlavním znakem růstu vinné révy ve volné přírodě je postupné odumírání přehuštěných a silně rozvětvených růstových pater a zakládání pater nových. Na krátkých přírůstcích mohutně rozvětveného růstového patra vznikají jen malé a řídké hrozny s maiými bobulemi. Na nově založených patrech, která jsou příznivěji situována vzhledem k osvětlení a jsou málo rozvětvená, vznikají bujněji rostoucí letorosty a na nich jsou i lépe vyvinuté hrozny. Člověk tento jev v přírodě brzy odpozoroval a ve snaze získat lépe vyvinuté hrozny, začal odstraňovat silněji rozvětvené větve odřezáváním. Dospěl postupně k takové technice řezu, že odstraňoval celé větve hned po prvním rozvětvení a ponechával na rostlině jen úměrný počet ne rozvětvených větví, tedy jednoletých vyzrálých výhonů (réví), které zkracoval na vhodnou délku.
U révy vinné jsou růst a plodnost ve velmi úzkém vzájemném vztahu. Projevují se na témž orgánu – na zeleném letorostu, který vyrostl ze zimního očka. Plodnost každého letorostu je určována podmínkami minulého vegetačního období, kdy se vyvíjelo očko, z něhož letorost vyrostl. Každé očko na réví je schopno přinést plodný letorost, jestliže se vyvíjelo za vhodných povětrnostních podmínek a při odpovídajícím přísunu vody a živin. Říkáme, že potencionální plodnost mají všechna dokonale vyvinutá očka. Je-li během období, v němž se zakládají v očkách letorostu květenství pro úrodu příštího roku (květen – červenec), dostatek pohotových živin, příznivé počasí a jsou-li letorosty dostatečně osvětlené, pak není zakládání květenství negativně ovlivňováno množstvím úrody běžného roku za předpokladu, že úroda je úměrná vzrůstnosti keře. Proto se u révy nevyskytuje za příznivých podmínek periodicita plodnosti.

Zdroj: Rukověť vinaře (V. Kraus, V. Hubáček, P. Ackermann), Nakladatelství Brázda, s.r.o.