Musíme mít zájem na zapravení nejdůležitějších živin do spodního horizontu {kromě dusíku). Jedině tak dosáhneme vyrovnané výživy. Kdyby byly málo pohyblivé živiny uloženy pouze ve vrchní půdní vrstvě, pak projde dusík rychle do spodní vrstvy, kde jej budou přijímat kořeny révy bez náležitého zásobení daišími živinami a výživa vinice bude jednostranná, převážně dusíkatá, což vede k bujnému růstu, sprchávání, špatnému vyzrávání dřeva, snížené mrazuvzdornosti, ke zvýšenému napadení hroznů plísní šedou a ke sklizňovým výkyvům.

Dusík se zúčastňuje jako stavební látka tvorby mnoha sloučenin v rostlinném organismu. Vzhledem k tomu, že urychluje růst révy vinné, bývá jeho používání přirovnáváno k ovládání plynového pedálu při jízdě autem. Působí příznivě i na plodnost révy, pokud je ve vyrovnaném poměru s ostatními živinami. V hnojivech se vyskytuje ve formě amoniakální (čpavkové) NH4, kterou rostliny více přijímají na alkalické půdě. Pro tvorbu bílkovin se musí v pletivech tato forma vázat na glycidy, protože již malé přebytky amoniakální formy jsou pro buňky škodlivé. Dále se dusík vyskytuje v ledkové formě (nitrátové, dusičnanové) NO. V této formě se může ukládat i v buňkách a neškodí jim. Pro tvorbu bílkovin se musí redukovat na formu NH4. Dále může být v hnojivech ve formě amidické (močovina) NH2, kterou nemůže rostlina přímo přijímat.

Nedostatek dusíku se na révě projeví světle zelenožlutým zbarvením listových čepelí, červenavým zbarvením os letorostů, které zůstávají slabé a jejich vrcholky jsou vzpřímené. Též listové řapíky mají načervenalé zbarvení, listové čepele jsou malé, stejně jako hrozny. Růst je pomalý, asimilace nízká, a proto je i cukematost nízká. Jakost vína trpí nízkou extraktivností.

Nadbytek dusíku se projeví hlavně zjemněním pletiv na celé rostlině. Proto se zvyšuje vnímavost k napadení houbovými chorobami a snižuje se vzdornost proti suchu i mrazu. Vyzrálost dřeva se zhoršuje, zvyšuje se sprchavost a projevuje se vadnutí i hnití třapiny a hnití bobulí.
Interakce s jinými živinami se projevuje vtom, že N podporuje příjem P, pokud se dává v mírných dávkách. Vysoké dávky N brzdí příjem P, což lze využít při přehnojení fosforem. Vysoká hladina draslíku v révě podporuje příjem dusíku. Je-li obsah draslíku v půdě nízký, pak jeho příjem brzdí vyšší dávky dusíkatých hnojiv a současně se málo využívají amoniakální hnojiva. Dáváme-li vyšší dávku síranu draselného, pak je lepší použít dusík v amonné formě a k draselné soli v dusičnanové formě. NH4 forma je antagonistou k hořčíku, který se těžko přijímá na písčitých půdách, proto na těchto půdách musíme hnojit hlavně ledkovým dusíkem, abychom nezvyšovali nedostatek hořčíku. Při větším nadbytku dusíku může vzniknout nedostatek bóru. Síran amonný používáme hlavně na vápenitých půdách, protože se při jeho použití spotřebovává vápník. Ledek vápenatý používáme hlavně na kyselých a suchých půdách, protože forma NH4 zvyšuje příjem vody, a to hlavně tehdy, kdy se současně přijímá í chlór. Ledek se vsak vymývá z půdy rychleji než síran amonný.

Příjem dusíku je závislý nejen na velikosti úrody, ale též na velikosti keřů. Dále jsou velké rozdíly mezi podnožemi a mezi naštěpovanými odrůdami, stejně jako mezi různými stanovišti. Dusík se přijímá a nejvíce potřebuje před rašením a při počátečním růstu letorostů, dále po odkvětu při nasazování a růstu bobulí a v menším množství i při zaměkávání bobulí.

Dávkování dusíku se řídí obdobím potřeby a vododržností půdy, jakož i odrůdou. V hlinitých půdách můžeme používat močovinu, dále síran amonný, který se rozmetává v předjaří. Obě hnojiva se mohou ve vododržných půdách použít v celé dávce najednou. Používáme-li ledek amonný s vápencem, pak dáváme v těžké půdě 2/3 dávky zjara a 1/3 po odkvětu. V lehké štěrkovité půdě dáme 1/2 dávky zjara a 1/2 dávky po odkvětu. Velmi opatrně hnojíme dusíkem Neuburské, Sauvignon, Tramín a Veltlínské červené rané, která rostou bujně a využívají dusík lépe než ostatní odrůdy, což platí zvláště o Neuburském. Při nízké potřebě dusíku (bujné odrůdy, vododržná půda) dávkujeme zjara 30 kg N na 1 ha (tj. 10 kg ledku amonného s vápencem na 1000 m2 vinice). Při střední a vyšší potřebě dusíku dáváme 45 – 60 kg N na 1 ha zjara (tj. 15 – 20 kg ledku amonného s vápencem na 1000 m2 vinice). Druhá dávka dusíku se dává v době před kvetením révy, tak aby se účinek dusíku projevil po nasazení bobulí. Většinou se doporučuje paušální dávka 20 kg na 1 ha (tj. 10 kg ledku vápenatého na 1000 m2 vinice), která se dává ve formě rychle působícího ledku vápenatého. Protože se obsah dusíku v půdě rychle mění, nemůžeme se opírat o půdní rozbor a dávky musíme volit do značné míry podle pozorování růstu a úrodnosti. Kdybychom se chtěli blíže informovat o správnosti postupu, museli bychom kontrolovat příjem dusíku pomocí listové diagnostiky.
Na jakost vína působí dusík příznivě tím, že se zvyšuje extraktivnost a plnost vín, stoupá výtěžnost moštu, ale zvyšuje se i obsah bílkovin a možnost zákalů.

Fosfor je důležitý nejen pro fotosyntézu, ale i pro přeměnu cukrů na škrob a při procesech dýchání. Fosfor není důležitý jen pro rostlinu, ale i pro půdu, kde podporuje rozvoj půdních baktérií a příznivě působí na půdní strukturu. Ovlivňuje tvorbu květů, semen i plodů. Ve většině viničních půd je fosfor v dostatečném množství ve vrchním půdním horizontu, ale ve spodním horizontu bývá v nedostatku. Půda se pokládá za optimálně vyhnojenou pro potřebu révy vinné, obsahuje-li 80 mg P na 1 kg lehké půdy, 100 mg P na 1 kg střední a 120 mg P na 1 kg těžké půdy.

Nedostatek fosforu se objevuje v našich vinicích výjimečně. Při menším nedostatku jsou listy tmavě zelené, protože se v nich hromadí škrob, který nemůže být odváděn. Při větším nedostatku jsou listy malé, kořeny slabé, s tmavohnědým povrchem a vyzrávání dřeva je zhoršené. Tvoří se málo malých květenství, bobule opadávají při nasazování. Na kyselých půdách, kde bývá nedostatek fosforu častější, jsou příznakem jeho nedostatku menší hnědavé skvrny hustě rozeseté kolem okrajů listů. Mezi skvrnami je blednoucí zelené pletivo.

Nadbytek fosforu se zatím v polních podmínkách vyskytl výjimečně. Předčasně se zastavuje vegetace, růst je slabý, výnosy velmi nízké. Nadbytkem fosforu se zmenšuje i velikost listové čepele. Interakce jsou známé hlavně při vysokých dávkách fosforu k zásobnímu hnojení, kdy může dojít k tlumení příjmu zinku, popřípadě i Ca, B, Cu a Mn. Na vápenitých půdách může vysoké zásobení fosforem způsobovat žloutenku. Zvýšený obsah fostorečnanu vápenatého se za zvláštních okolností (vlhká půda a zvýšené množství CO) dostává v přebytku do révy vinné, kde se váže s přijatým železem na fosforečnan železitý, který je nerozpustný, a železo je tak blokováno. Nedostatek železa se pak projeví žloutnutím listů, které začíná od vrcholu letorostů. Proto je třeba na vápenitých půdách hnojit fosforem obezřetně, půdy provzdušňovat a dodávat do nich organickou hmotu již rozloženou, aby se vytvořilo v půdě málo CO2.
Příjem fosforu se udává kolem 15 kg P (tj. 35 kg P3O5) na 1 hektar vinice ročně. Hlavní období příjmu je před kvetením a při růstu bobulí, kdy současně letorosty a kořeny nejbujněji rostou.

Fosfor se dávkuje ve velkovýrobě hloubkovými kypřiči, na malých parcelách hlubokým rozoráním středu meziřadí a dávkováním jen do brázdy. Fosfor se dává do hlubších půdních vrstev, protože má v půdě malou pohyblivost. Je-li půda vyhnojena na optimální zásobenosí fosforem, hnojíme každým druhým až třetím rokem na podzim 60 – 80 kg P2O5 na 1 ha (tj. 35 až 45 kg superfosfátu na 1000 m2 vinice).
Na jakost vína působí rozvíjením aromatických látek a typického „odrůdového" charakteru vína.

Draslík není součástí organické hmoty jako N a P. Vyniká velkou pohyblivostí v rostlinném organismu a přispívá k řízení životních pochodů. Kationty draslíku jsou jen v nepatrné míře zastupitelné kationty jiných prvků, což znamená, že jejich funkce jsou přísně specifické. Réva vinná obsahuje ze všech kationtů nejvíce kationtů draslíku. Soustřeďují se hlavně do mladých tkání, a proto přijímá réva draslík více v období, kdy rostou letorosty a bobule. Dojde-li k poruchám příjmu draslíku v období prodlužovacího růstu (např. déletrvajícím suchem), nemůže již réva vyrovnat nepříznivé působení počátečního snížení příjmu.
Význam kationtů draslíku spočívá hlavně ve zvýšení bobtnavosti bílkovin plazmy, čímž se zvyšuje rychlost reakcí enzymatických procesů. Draslík aktivizuje asi 40 různých enzymatických reakcí v rostlině. Zúčastňuje se hlavně na řízení syntézy bílkovin a glycidů a zasahuje i do hospodaření dusíkem. Zúčastňuje se při přeměně světelné energie na energii chemickou a urychluje transport asimilátů z listů. Tato translokace probíhá již při menším nedostatku draslíku podstatně pomaleji. Při nižší světelné intenzitě apři nižší teplotě vzduchu mají rostliny dobře zásobené draslíkem vyšší výkon asimilace, a proto í za zhoršených podmínek se u nich projevuje pozitivní bilance látkové výměny. To příznivě ovlivňuje jak hromadění cukrů v bobulích, tak vyzrávání dřeva i ukládání zásob do kořenového systému. Proto je draslík v severnějších vinohradnických oblastech, které mají chladnější podmínky a nižší intenzitu slunečního záření, pro výživu révy vinné důležitější než v jižních oblastech. Draslík ovlivňuje otevírání a zavírání průduchů a při jeho nedostatku se zvyšuje neproduktivnívýparz listů. Ovlivňuje tedy hospodaření vodou a dále má pozitivní vliv na obsah kyseliny askorbové v tkáních. Neutralizuje kyseliny moštu a ovlivňuje tak jeho jakost.

Nedostatek draslíku poznáme na mladých listech zasycháním a hnědnutím jejich okrajů, které se otáčejí nahoru. Na starších listech se povrch zbarvuje fialově až hnědofialově. Jednoleté dřevo špatně vyzrává, mrazuvzdornost je nízká. Tkáně jsou jemnější, a tedy náchylnější k napadení houbovými chorobami, hlavně oidiem. Tvorba květenství se snižuje a kořenový systém je řídký. Nedostatek draslíku se začne projevovat od spodních listů směrem k nejmladším částem.

Nadbytek draslíku v půdě vyvolává hlavně na lehkých půdách značný nedostatek hořčíku. Vysoký obsah draslíku v půdním roztoku nevyvolává poškození na listech.
Interakce vznikají především mezi draslíkem a jeho antagonisty hořčíkem a vápníkem. To se projevuje hlavně na lehkých a kyselých půdách, kde se draslík přijímá intenzivně, ale hořčík a vápník omezeně. Na vápenité půdě je opět přijímání draslíku horší, a proto se ve vápenitých půdách musí zvyšovat jeho dávky. Dusík ve formě NH4 snižuje často příjem K, kdežto ve formě NO3 jej podporuje. Je-li v půdě dostatek K, zlepšuje se využití N.

Příjem draslíku révou vinnou závisí do značné míry na obsahu jíiovitohlinitých minerálů v půdě, na jejich nasycení draslíkem a na vlhkosti půdy. Jestliže se jílovitá půda delší dobu nehnojí draslíkem, ochuzují se jílovitohlinité minerály, které mají vrstevnatou strukturu, o kationty draslíku, které se z mezivrstev vyplavují. Jakmile se do takové ochuzené půdy dostane draselné hnojivo, snaží se jílovité částice získat zpět do ochuzených mezivrstev kationty draslíku a pevně je tam vázat. Tomuto pochodu říkáme fixace draslíku. Zvlášť vysokou fixační schopnost mají hlinité a jílovité půdy po rigolaci pozemků, protože se do aktivní kořenové zóny révy vinné dostávají neprohnojené spodní vrstvy půdy. Proto je důležité zásobní hnojení a nasycení jilovitých částic draslíkem, aby se při udržovacím hnojení vinic vázal dodávaný draslík jen na povrch jííovitých částic a odtud postupně dosycoval půdní roztok podle odběru kationtů draslíku kořeny révy vinné.

Dávkování draslíku musíme tedy diferencovat podle obsahu jilovitých částic v půdě. V půdách, kde jich je málo (lehké, písčité, kamenité), se draslík fixuje jen tenkrát, když je půda vyschlá a pro povrchovou vazbu se ho spotřebovává též málo. Proto lehké půdy potřebují menší dávky draselných hnojiv než střední a těžké půdy. Jestliže v nich přehnojíme draslíkem, je v půdním roztoku mnoho kationtů draslíku, protože se nemají kam vázat. Kořeny révy draslík snadno přijímají a potlačuje se tím příjem jiných živin, hlavně hořčíku i vápníku.
Jiná situace je na středních půdách, hlavně sprašových, kterých je u nás ve vinohradnických oblastech mnoho. Tyto půdy obsahují asi 35 – 45 % jílu, takže na naplnění mezivrstev jílovitohlinitých minerálů spraše se spotřebuje značné množství draslíku, ale současně tyto půdy poměrně rychle vysychají, zvláště ve svahových polohách, kde poměrně značné množství vody odteče. Vysycháním spraší se zadržuje další část draslíku fixací za sucha. Proto je důležité vyhnojit sprašové půdy draslíkem hlavně v hlubších horizontech (40 -50 cm), kde se delší dobu udržuje vlhkost a příjem draslíku je tam plynulejší. Pro sprašové půdy by měl velký význam takový způsob závlahy, který by dovolil udržovat půdu neustále mírně vlhkou (kapková závlaha). Na těžkých jílovitých půdách je situace opět jiná, zvláště tam, kde je větší množství srážek, takže jílovité půdy jsou stále vlhké. Tam se sice spotřebuje značné množství draslíku na zaplnění mezivrstev jíiovitohlinitých minerálů a draslík zůstává též na jejich povrchu, ale vzhledem k neustálé vlhkosti půdy se dostávají kationty draslíku snáze do půdního roztoku a udržují se v něm, takže tam je přijatelnost draslíku snazší a jeho doplňování do půdního roztoku plynulejší. Réva tam může draslík lépe přijímat a v jejích listech zjišťujeme jeho vyšší koncentrace.
Na základě srovnávání obsahu draslíku v půdě a v listech révy v průběhu několika let jsme zjistili, že při vyhnojení půd draslíkem na optimální zásobení tímto prvkem je nutno postupovat diferencovaně. Na 1 % jílovitých částic připadá podle vododržnosti půdy 6 -10 mg K na 1 kg půdy, a to:

- na půdách s obsahem jílu do 25 % 8 mg,
- na půdách s obsahem jílu od 25 do 45 % 10 mg,
- na půdách s obsahem jílu od 45 do 70 % 6 mg.

Teprve po tomto základním vyhnojení můžeme začít aplikovat každoroční udržovací dávky draselných hnojiv. Aplikované množství hnojiva vychází z propustností půdy a tedy z možnosti vymytí určitého množství draselného hnojiva z půdy dešťovými srážkami.

- Na lehkých půdách dáváme každým druhým až třetím rokem 200 kg K2O
na 1 ha vinice (tj. 40 kg 50% draselné soli na 1000 m2);
- na středních půdách 180 kg K2O (tj. 36 kg 50% draselné soli na 1000 m2
vinice);
- na těžkých půdách dáváme 160 kg K2O (íj. 32 kg 50% draselné soli na
1000 m2 vinice).

Hořčík je důležitou stavební látkou chlorofylu, fytinu a pektinů. Napomáhá bobtnání plazmy a urychluje tak enzymatické procesy. Zúčastňuje se příjmu a využívání fosforu. Příznivě ovlivňuje asimiiační a syntetickou Činnost.

Nedostatek hořčíku se projevuje výrazným zbarvením okrajů listů a čepele mezi hlavní nervaturou u bílých odrůd do žlutá a u modrých odrůd do červena. Toto zbarvení začíná u spodních listů a postupuje k vrchním listům; říkáme mu interkostální žloutenka. Je intenzivní hlavně u Ryzlinku vlašského, Ryzlinku rýnského, Chrupky a Modrého Portugalu. Na některých odrůdách se tyto symptomy neobjevují, i když se při rozboru listů zjistí nedostatek hořčíku. Nedostatek hořčíku dále vyvolává též vadnutí třapiny, které je důsledkem neharmonického poměru mezi K a Mg, a to hlavně na půdách lehkých. Správný poměr mezi těmito prvky v půdě má být 3 díly draslíku : 1 dílu hořčíku.

Nadbytek hořčíku se může vyskytnout jen výjimečně; brzdí příjem vápníku. Při vysokém nadbytku mohou rostliny odumřít.
Interakce probíhá hlavně mezi antagonisty Ca a K. Zvýšení příjmu Mg se dá dosáhnout hnojením ledky, jeho snížení hnojivy amoniakálními. Hořčík se dá použít jako prostředek k rychlému zabrždění příjmu manganu při jeho toxickém nadbytku.

Příjem hořčíku v optimálním množství se dá při dnešních velkých sklizních hroznů zajistit pouze na půdách bohatých přirozenou zásobou hořčíku. Jinde se musí hořčíkem hnojit, a to hlavně na lehčích půdách, kde ho bývá nedostatek. Na kyselých půdách nesmíme hnojit kieseritem {25 % MgO), který zvyšuje kyselost půdy a zabraňuje tak přijmu Mg. Tam používáme mleté dolomitické vápence nebo Martinskou strusku.

Dávkování hořčíku: Většinou stačí přihnojit jednou za 3 – 4 roky, přičemž volíme dávky podle zásobenosti půdy draslíkem. Většinou po delším časovém období hnojíme 0,1 – 0,5 t kieseritu na 1 ha.

Vápník stabilizuje pektiny středních lamel buněčných stěn a jako fosforečnan vápenatý působí jako pufr při změnách pH v rostlinách i jako zásoba P. Nižší obsah vápníku v pletivech rostliny podporuje příjem iontů jiných prvků z půdy, ale též iontů, které mohou působit toxicky. Vyšší obsah Ca v pletivech zpomaluje příjem iontů z půdního roztoku a chrání révu před působením toxických látek, které by mohly být z půdy přijaty (komposty z průmyslových odpadů). Ca podporuje růst i větvení kořenů a klíčeni pylu i semen. Kořeny a osy letorostů se vápníkem rychle prosytí. 2 nich pak vápník pomalu postupuje do listů. Starší listy ho obsahují více. Nedá se však přemístit do listů mladších, jako třeba draslík. Pro potřebu nově narůstajících pletiv musí réva přijímat stále nové množství vápníku.

Nedostatek vápníku se projevuje hlavně na skeletových a písčitých půdách s kyselou reakcí. Při nedostatku Ca se zastavuje růst již v první polovině vegetace, listy blednou, vrcholky odumírají, listová čepel se svinuje okrajem listů mírně dolů a na okrajích vznikají nekrózy. Listy postupně opadávají a nakonec odpadne celá vrchní část Ietorostů. Keře odumřou. Na kyselých půdách se současně projevuje nedostatek fosforu, popřípadě hořčíku. Při nedostatku vápníku je prakticky vázán i příjem fosforu.

Nadbytek vápníku se projevuje poměrně často na vápenítých viničních půdách a jeho důsledky se těžko odstraňují. Réva onemocní žloutenkou, při které se napřed odbarvují mladé listy na vrcholku letorostů a žloutnutí pak postupuje směrem dolů ke starým listům. Žloutne celá listová čepel, později se vytvářejí nekrotické skvrny a listy opadávají. Vytvářejí se fazochy s velmi krátkými články, ze kterých později opadávají listy. Během několika let keře odumírají. Příčiny jsou v nadměrném příjmu fosforečnanu vápenatého a znemožnění pohybu železa v rostlině. Důležité je vybírat vzdornější podnože i odrůdy, půdu provzdušňovat, nehnojit nerozloženou organickou hmotou (čerstvý slamnatý hnůj) a nepoužívat rychle rozpustná fosforečná hnojiva.

Dávkování vápníku. Vápníkem se hnojí jen na kyselých půdách nebo na půdách písčitých s alkalickou reakcí a písčitých s nízkým obsahem vápníku. Vápník se většinou aplikuje jako meliorační hnojení před výsadbou a dávky se pohybují kolem 5 – 15 t na 1 ha. K doplnění zásoby na lehkých půdách je možné jednou za delší období přihnojit dávkou 1 – 2 t mletého vápence na 1 ha vinice.

Bór má v rostlině mnoho rozmanitých funkcí a v mnohém se přibližuje působení fosforu. Má velký význam při procesech fotosyntézy, při transportu cukrů, při oplodnění a opylení. Zpevňuje buněčné stěny a je tedy stavební látkou pletiv. Působí na lepší hospodaření vodou a na hromadění cukrů v orgánech révy.

Nedostatek bóru se objevuje nejčastěji na lehkých půdách, které ho obsahují málo, a to hlavně za sucha a po jejich vyvápnění. Na těžších půdách přijímá réva více Ca a úměrně k tomu potřebuje i více B. Bór se poměrně snadno přijímá a roznáší do celé rostliny, v níž se hromadí v okrajích listů a ve vrcholcích. V rostlině je pevně vázán a nemůže se přemisťovat. Proto se jeho nedostatek okamžitě projeví na vrcholcích letorostů, i když ho staré listy obsahují dost. Internodia na vrcholech se zkracují, listy mají svěšené okraje a jsou světle zelené, později se objevují okrajové nekrózy. Vrcholek přestává růst a jen fazochy se na něm rozetovitě větví. Réva špatně odkvétá a hrozny sprchávají. Asimiláty se hromadí v listech, nemohou se odvádět a v kořenových špičkách a ve vrcholcích letorostů je jich nedostatek. Tuto situaci je možno rychle řešit postřikem roztokem 0,1 % boraxu na list, který po 10 dnech opakujeme.

Nadbytek bóru se v přírodě nevyskytuje. Mohlo by k němu dojít nezodpovědným hnojením boraxem, popřípadě špatným rozdělením dávky boraxu. Nadbytek bóru by se nejdříve projevil na vrcholcích a okrajích listů, které se zbarví žlutavě až červenavě v nepravidelných skvrnách. Pak se mladší listy mušloviíě vyklenou a na starších listech se objeví nekrózy a propad pletiv mezi nervaturou. Nadbytek B se dá zmírnit vápněním a zadešťováním révy.
Interakce vznikají hlavně při zvýšených dávkách N a K, které brzdí příjem bóru. Samotný vápník nezhoršuje příjem B, ale vápněním se zvyšuje pH, a tím je příjem zpomalen.

Příjem a dávkování B se řídí mechanickým složením půdy. Vzhledem ke snadné vodorozpustnosti může být bór na lehkých a zvláště kyselých půdách rychle z půdy vyplavován, a to nejvíce při nízkém obsahu humusu v půdě. Při obsahu B kolem 0,5 mg na 1 kg půdy se na révě projevuje jeho nedostatek a je nutno hnojit. Na 1 ha hnojíme dávkou 50 kg boraxu (tj. 5 kg boraxu na 1000 m2) a několik let za sebou hnojení opakujeme, až se hladina vyrovná na 1 mg B na 1 kg půdy. Při obsahu 0,8 – 1,2 mg na 1 kg lehké půdy a 1,0 – 2 mg na 1 kg těžké půdy je zásoba B dostatečná a hnojení není nutné. Zásobu nesmíme zvyšovat nad 1,2 mg na lehké půdě a nad 4,0 mg na těžké půdě, protože pak by mohlo dojít k poškození rostlin. Tam, kde se pravidelně hnojí chlévským hnojem nebo kompostem z révových matolin, které jsou bohaté na bór, není nutno přihnojovat boraxem.

Pro růst révy vinné jsou důležité i další stopové prvky jako zinek, molybden, měď, železo a mangan, které se dostávají do půdy hlavně hnojením chlévským hnojem a jejichž zásobu ve většině vinic není nutno doplňovat dalšími zásahy. Jejich nedostatek se objeví výjimečně na vinicích nehnojených chlévským hnojem nebo jednostranně přihnojených některou živinou, zejména fosforem.

Zdroj: Rukověť vinaře (V. Kraus, V. Hubáček, P. Ackermann), Nakladatelství Brázda, s.r.o.