Kmeny keřů byly zvýšeny na 0,6 – 0,8 m a tam, kde to půdní podmínky a výživa dovolovaly byly na jednom kmeni ponechávány dva tažně a dva zásobní čípky při současném zvětšení vzdálenosti keřů v řadu na 1,2 – 1,5 m.
Na řidších výsadbách byly při používání dobře prošlechtěného materiálu a při ponechávání dvou tažňů na keři dosahovány velmi dobré úrody i u odrůd s malým hroznem, které v německých výsadbách převládaly.

Rozšíření meziřadí a zvětšení vzdáleností mezi keři znamenalo snížení počtu keřů na jednotku plochy a tedy nutnost většího zatížení keřů plodnými očky, než tomu bývalo u původního Guyotova řezu. Delší tažně nebylo možné vyvažovat vodorovně ze dvou důvodů. Čím je tažen delší, tím narůstají při jeho vodorovné poloze ve střední části tažně kratší letorosty. Na krátkých letorostech se vyvíjejí nedokonale vytvořené hrozny. Jsou řídké, jejich bobule bývají malé, mají nízkou cukernatost a obsahují mnoho trpkých a tříslovitých látek. Víno z nich vyrobené má nízkou jakost. Při ponechání dvou tažňů na keři by se koncové části vodorovně vyvažovaných tažňů překrývaly a v těchto místech by bylo velké zahuštění ietorostů. Proto se nejprve ujalo vyvažování tažňů do nízkých oblouků. K vyvažování tažňů byly napnuty dva dráty. První drát ve výši vrcholů kmenů a druhý 15 – 20 cm nad ním. Tažně se při vyvažování vedly nejprve z vrcholu kmene pokud možno příkře vzhůru k vrchnímu drátu, přes který se vytvořil prudce lomený oblouk, a koncová část tažně se pak vyvázala ke spodnímu drátu. Na zásobním čípku a na části tažně stoupajícím prudce k drátu, přes který se tažen ohýbal, narůstaly vždy dostatečně bujné letorosty použitelné v následujícím roce pro náhradu za tažen odplozený.

Další rozšiřování meziřadí nutné pro používání výkonné mechanizace na velkovýsadbách vinic v rovinatých nebo mírně svažitých polohách vedlo nakonec k formování tažňů ve tvaru vysokých oblouků, užívaných ve Francii pod názvem „arcure" (arkýř) a v Německu pod názvem „Pendeí-bogen". Pro tvarování tažňů do vysokého oblouku se používají opětdva dráty, ale rozpětí mezi spodním a horním drátem je větší a dosahuje
30 – 40 cm. Kmen má vrchol mezi oběma dráty. Tažně stoupají z vrcholu
kmene kvýše napnutému drátu a přes něj se v mírném oblouku ohnou ke
spodnímu drátu. Jejich konec je v nižší poloze než vrchol kmene. Tím se více
ztlumí růst koncových Ietorostů na tažni, které bývají velmi bujné. Ohýbání
tažňů do vysokých oblouků má své přednosti i nedostatky. Vysoký oblouk
přispívá k rovnoměrnějšímu rašení oček i růstu Ietorostů ve středové části
tažně, která je vysokým obloukem vyvýšena, a proto se na ní projevuje apikální dominance výše položených částí keře. Avšak na klesající části tažně
za obloukem mohou narůstat slabší a kratší letorosty, pokud je vinice na suchém stanovišti nebo na slaběji rostoucí podnoži, popř. je její výživa méně
intenzivní. Jsou-li splněny předpoklady pro dostatečně bujný růst, pak je hmotnost hroznů na všech letorostech vyrovnaná a dosahuje se na takto vedených keřích velmi dobrých sklizní.

Vysoké oblouky jsou vhodné hlavně pro odrůdy s menší hmotností hroznů (Ryzlink rýnský, Rulandské) nebo s lámavým révím, které se těžko ohýbá do prudších zlomů (Neuburské, Sauvignon). Tento způsob se užívá hlavně v meziřadích širších nežli 2 m. Výhodou je také dobré obrůstání keřů dostatečně dlouhými a tlustšími výhony na zásobních čípcích i na vzhůru stoupající části do vysokých oblouků formovaných tažňů. Určitou nevýhodou je, že letorosty nevyrůstají z jedné roviny, což ztěžuje zastrkávání do drátěnky i sběr hroznů.

Zdroj: Rukověť vinaře (V. Kraus, V. Hubáček, P. Ackermann), Nakladatelství Brázda, s.r.o.